|
Geografická
poloha Geologické
a geomorfologické poměry Podnebí
Vodstvo
Vegetace
a fauna Ochrana
přírody
Geografická
poloha Lotyšsko
je přímořský stát, rozprostírající se na východním břehu
Baltského moře. Rozloha Lotyšska je 64 600 km2,
tedy přibližně o 10 tisíc km2 méně než
rozloha Česka. Západní hranici Lotyšska tvoří
Baltské moře s rozlehlým Rižským zálivem. Baltské moře a
Rižský záliv od sebe odděluje pevninský výběžek, zakončený
mysem Kolka. Na severu hraničí Lotyšsko s Estonskem, na východě
s Ruskem, na jihovýchodě s Běloruskem a na jihu s Litvou. Regionální
začlenění Lotyšska a potažmo celého Pobaltí můžeme
pojmout různě.
Vzhledem k nedávné minulosti bývá politicky řazeno do východní
Evropy. Pro tuto možnost hovoří také některé
přírodní (zvláště geologické a pedologické) poměry Lotyšska. Samo Lotyšsko se snaží zařadit
se spíše do severní Evropy, což je v posledních letech
podporováno rostoucími vztahy (zejména obchodními) se Švédskem,
Dánskem a Finskem a zčásti i přírodními poměry. A do třetice
je možné Lotyšsko začlenit do střední, resp. středovýchodní
Evropy, a to vzhledem k ryze geografické poloze (geografický
střed Evropy se nachází v Litvě blízko Vilniusu!), některým
přírodním podmínkám i datu vstupu do Evropské unie, shodným
se středoevropskými zeměmi.
Geologické
a geomorfologické poměry Geologicky
náleží celé Pobaltí, a tedy i Lotyšsko, k Ruské tabuli.
Jedná se o velmi stabilní prahorní až starohorní útvar bez
tektonických zlomů. Na něm leží převážně horniny
staroprvohorního stáří (zejména z období devonu). Severní
části Lotyšska (severní Kurzeme a severní Vidzeme, malé
lokality u Daugavpilsu) jsou převážně středodevonského stáří.
Střední, plošně výrazně největší část je ze svrchního
devonu; jedná se o pás středního Kurzeme a dolních toků řek
Gauji, Daugavy a Lielupe, který se směrem na východ rozšiřuje
a zabírá značnou část Zemgale a Vidzeme a celé Latgale.
Nejpestřejší je geologické složení jižního Kurzeme (přibližně
jižně od linie Liepāja-Saldus),
kam ze západní Litvy zasahují formace mladších prvohor
(karbonu a permu) a druhohor (triasu a jury). Reliéf byl na mnoha místech ovlivněn čtvrtohorním zaledněním.
Svědčí o tom řada jezer ledovcového původu, bludných
balvanů, zbytků morén apod.
Geomorfologicky
patří Lotyšsko k Baltské nížině, která je součástí
Východoevropské roviny. Reliéf Lotyšska má převážně
rovinatý charakter s nízkými nadmořskými výškami, a
to zvláště v pásu Jelgava-Riga-vidzemské pobřeží,
kde se nachází Středolotyšská nížina. Nízké pahorkatiny
najdeme na západě Lotyšska v kurzemském vnitrozemí
(nejvyšší bod Krievukalns - 190 m), na východě pak
ve Vidzemské vysočině (nejvyšší vrchol Lotyšska Gaiziņkalns
- 312 m) a v oblasti Latgalské vysočiny (nejvyšší bod
Lielais Liepukalns - 289 m). Naopak nejnižší nadmořskou
výšku má Středolotyšská nížina při dolních tocích
řek Daugava a Lielupe, kde se reliéf na několika místech
nachází dokonce pod úrovní mořské hladiny. Podnebí Přestože
je Lotyšsko přímořským státem, má jeho podnebí přechodný
oceánsko-kontinentální charakter (kontinentalita je o něco
vyšší než v Česku). Důvodem je relativní izolovanost
Baltského moře od světového oceánu a poloha ve srážkovém
stínu Skandinávského pohoří. Celé území Lotyšska spadá
do mírného klimatického pásu. V létě se nijak výrazně
neliší od našeho klimatu (teploty jsou podobné nebo nejvýše
o 2 °C nižší než v Česku), v zimě je však v Lotyšsku přibližně
o 4 °C chladněji než u nás, což potvrzuje vyšší míru
klimatické kontinentality v Lotyšsku. V
zimě je pro Lotyšsko charakteristický teplotní gradient západ-východ.
Nejchladnější podnebí panuje na východě Lotyšska a v
oblasti Vidzemské vysočiny, kde se průměrná lednová
teplota pohybuje pod -7 °C. Směrem k západu teplota
roste a v pobřežním pásu Kurzeme se pohybuje mezi -2 a -3 °C.
V Rize je průměrná lednová teplota -4,9 °C. V
létě jsou teplotní rozdíly v rámci Lotyšska velmi malé.
Průměrná letní teplota souvisí především s nadmořskou
výškou, zčásti se uplatňuje teplotní gradient sever-jih.
Nejtepleji (průměrná červencová teplota mezi 17 a 18 °C)
je v Latgalsku a nížině podél Daugavy, nejchladněji (průměrná
červencová teplota kolem 16 °C) v Kurzemské a
Vidzemské vysočině. Průměrná červencová teplota v Rize
dosahuje 17,5 °C. Také
roční srážkové úhrny v Lotyšsku nevykazují vzhledem k
plochému reliéfu významné rozdíly a souvisí především s
nadmořskou výškou, méně pak se vzdáleností od moře. Nejvíce
srážek (ročně kolem 850-900 mm) spadne v Západokurské
vysočině a Vidzemské vysočině, nejméně na jihu Lotyšska
v oblasti jižně od Jelgavy a v úzkém pobřežním pásu
podél Rižského zálivu (méně než 600 mm ročně). Lotyšsko
je pokryto pravidelnou sítí 23 meteorologických stanic,
ve většině z nich se počasí zaznamenává již od meziválečného
období. Některé
klimatické rekordy:
nejvyšší
absolutní teplota: 36,4 °C, 28.8.1943 v Daugavpilsu
nejnižší
absolutní teplota: -43,2 °C, 8.2.1956 v Daugavpilsu
nejvyšší
absolutní roční srážkový úhrn: 1007 mm v roce 1928 v
Priekuļi
(poblíž města Cēsis)
nejnižší
roční srážkový úhrn: 384 mm v roce 1939 v Ainaži (na
pobřeží poblíž estonské hranice)
Vodstvo
Největší
a "národní" lotyšskou řekou je Daugava, u nás někdy
nazývaná ruským názvem "Západní Dvina". Daugava
pramení v Rusku v západní části Valdajské vrchoviny
(nedaleko pramení také Volha) a protéká pouze třemi státy:
Ruskem, Běloruskem a Lotyšskem, kde ústí poblíž Rigy do
Baltského moře. Celková délka Daugavy je 1 005 km,
z toho se na území Lotyšska nachází 352 km. V rámci
Lotyšska je nejdelší řekou Gauja (452 km), která
pramení ve Vidzemské vysočině a severně od Rigy ústí do
Rižského zálivu. Významnými přítoky Daugavy jsou v Lotyšsku
především Dubna, Aiviekste (s přítokem Pededze) a Ogre (řazeno
od pramene k ústí). Daugava má mezi lotyšskými řekami
také největší povodí (celkem 87 900 km2,
z toho v Lotyšsku 24 700 km2). Povodí
všech lotyšských řek spadají do úmoří Baltského moře.
Do Rižského zálivu teče kromě Daugavy a Gauji řada menších,
krátkých řek, z nichž nejvýznamnější jsou Lielupe (vzniká
soutokem Mūsy
a Mēmele v Bausce, ústí v Jūrmale) a Salaca (ústí
v přístavu Salacgrīva).
Do volného Baltského moře ústí především řeky Irbe,
Venta, Saka, Bārta a Sventāja (v litevštině Šventoji).
Malá část území Lotyšska je odvodňována řekami, které
tečou do Čudského jezera (Peipsi järv; na estonsko-ruské
hranici), a poté řekou Narvou do Fisnkého zálivu. Jedná se
o příhraniční oblast podél ruské hranice (Mudavská nížina)
a malé území v Sakalské vysočině při hranici s Estonskem.
Vzhledem k plochému povrchu lotyšského území je říční síť
Lotyšska méně přehledná než v Česku, řeky často vytvářejí
několik ramen, větví se a znovu se sbíhají. Na několika místech
vznikly tzv. bifurkace (jev, při němž se řeka větví a roztéká
se do dvou různých povodí). Příkladem je například řeka
Gauja, která se nedaleko od pramene větví: část pokračuje
jako Gauja, část se přes jezero Alauksts dostává do řeky
Ogre a dále do Daugavy. Obdobně se řeka Misa větví do
Lielupe a Daugavy. Největším
lotyšským jezerem je Lubāns
(81 km2) ve Východolotyšské nížině,
nejhlubší (63 m) je však Drīdz na jihu Latgalské
pahorkatiny a nejobjemnější (0,4 km3) jezero
Rāznas ezers (rovněž v Latgalské vysočině). Lotyšsko
má velké množství romantických jezer, z nichž prakticky všechna
jsou ledovcového původu. Nejvíce jich (většinou menší
plochy) najdeme v Latgalské vysočině. Poměrně častá jsou
v Lotyšsku i jezera pobřežní, která vznikla při mořském
břehu ve sníženinách pod úrovní hladiny moře, případně
odškrcením ("přepažením") od okolního moře.
Mezi největší lotyšská reliktní jezera patří například
Liepājské (u města Liepāja), Engurské (u města
Engure) a Babītské (na jižním okraji Jūrmaly). Lotyšsko
má také několik umělých vodních ploch. Mezi nimi jsou plošně
největší vodní nádrže na Daugavě, sloužící též k výrobě
elektrické energie: Pļaviņaská
(35 km2), Ķegumská (25 km2)
a Rižská (36 km2). Vegetace
a fauna Lotyšsko
má vegetaci severního mírného pásu. Většina území Lotyšska
patří do vegetační oblasti nížinných smíšených lesů
(listnatých lesů s jedlemi a borovicemi), která je typická
také pro Polsko, Bělorusko a západní Rusko. Tyto lesy rostou
na různých typech nepříliš úrodných podzolových půd,
které zabírají drtivou většinu lotyšského území (s výjimkou
hnědozemní Středolotyšské nížiny, říčních údolí a několika
dalších lokalit). V místech, kde jsou podzolové půdy
nejchudší (zejména na západě Lotyšska a ve vysočinách),
jsou smíšené lesy vystřídány bory, často s příměsí
jedle. Lesy v současné době pokrývají asi 46 % území
Lotyšska, což je v rámci Evropy výrazný nadprůměr (více
má jen Švédsko a Finsko, podobné hodnoty jako Lotyšsko
vykazují ještě Rusko, Estonsko, Slovensko a Slovinsko). Na
území Lotyšska se vyskytují zástupci severské i středoevropské
fauny. Velmi pestrá je ptačí říše a vzhledem k velkému
množství vody v krajině také říše ryb (včetně úhořů
a pstruhů) a hmyzu. Typickými obratlovci jsou los, divoké
prase, srnec, jelen, veverka, zajíc, koroptev, vzácněji pak
liška, vlk, norek, bobr či kuna.
Ochrana
přírody
V
ochraně přírody Lotyšsko výrazně pokročilo zejména po pádu
Sovětského svazu a získání nezávislosti v roce 1991.
Kromě útlumu některých průmyslových odvětví dochází
také k postupné ekologizaci zemědělství a k přijímání
poměrně přísných evropských norem v oblasti životního
prostředí. Jediným výraznějším negativním jevem v
oblasti péče o životní prostředí je tak růst objemu silniční
dopravy a počtu motorových vozidel, který je společný všem
úspěšně se transformujícím zemím bývalého sovětského
bloku. V
současné době má Lotyšsko 3 území se statutem národního
parku. Na středním toku Gauji je to N. P. Gauja (Gaujas
nacionālais
parks) se zalesněným údolím Gauji, skalními převisy a zajímavými
geologickými souvsrstvími na strmých svazích řeky, relativně
velkými výškovými rozdíly a cennými lužními a lesními
ekosystémy. Park byl založen v roce 1973 a zaujímá plochu
920 km2. Západně od Jūrmaly se nachází
pobřežní národní park Ķemeri (Ķemeru nacionālais
parks). Na území parku vyvěrá několik minerálních pramenů,
žije tu řada vzácných rostlinných společenstev a živočichů
(zejména hmyzu a ptáků, z větších zvířat pak bobři,
vlci, losi apod.). Park byl založen v roce 1997. Třetím lotyšským
národním parkem je Slītere (Slīteres nacionālais
parks) v severním cípu Kurzeme kolem mysu Kolka. Park se vyznačuje
nejen bohatou faunou a flórou, ale i pozoruhodnými rovnoběžnými
zalesněnými písečnými valy, které se táhnou podél pobřeží
a kdysi tvořily břeh Baltského moře. Park byl založen jako
přírodní rezervace v roce 1921 a dnes měří 150 km2. Mezi
velkoplošnými chráněnými územími rozlišují Lotyši kromě
národních parků také rezervace, biosférické rezervace, chráněné
krajinné oblasti, přírodní parky a přírodní lesní území.
Maloplošná chráněná území se nazývají přírodní památky.
Celkem jsou v Lotyšsku 4 rezervace, 1 biosférická rezervace (Severovidzemská,
zahrnující rozsáhlé území v povodí řeky Salacy), 6 chráněných
krajinných oblastí a řada zbývajících typů chráněných
území.
Geografická
poloha Geologické
a geomorfologické poměry Podnebí
Vodstvo
Vegetace
a fauna Ochrana
přírody
|
